Anduly postřehy a dojmy na Blog.cz

Už když ptáci začínají po ránu procvičovat své hlásky a ranní rosa stéká na zahradní trávě, cosi se vrtí v huňatém pelíšku a otvírá jedno slepené očko, a po něm hned to druhé. Všude kolem je jen ticho a klid a našemu panu Dášovi začíná jeden z mnoha dnů jeho života. Škoda, že je pan Dáša menší, a nedosáhne na kliku, aby se mohl hned po ránu vyvenčit jak je mu libo. A vlastně ani neumí odemykat klíčem. A tak musí další minutky čekat na ty velké chodící stvoření, co jsou na něj vždycky tak hodní.

Když jsou všechny ranní potřeby dokonány, musí pan Dáša na sebe upozornit a pořádně hlasitě, protože má HLAD! Hned takhle brzy se u nás v domě začíná rozcvičkou během, poskoky, a samozřejmě štěkáním. A teď dávejte pozor, možná se vám bude zdát, že budeme mluvit o snídani pro samotného prince z královské říše za sedmero řekami. Ale to se mýlíte, takhle slavnostně se staráme o našeho teriéra. Zde uvádím recept:

· granule pro středně velká psí plemena /odměrkový kelímek, hranice 60, tmavě zelená úroveň/

· asi 5 cm masové paštičky NEBO uvařené zelené fazolky, nakrájené na malé kousky

· 2 kapky olivového oleje NEBO 1-2 lžíce vývaru, zda je k dispozici

Ještě před samotným hodováním si pan Dáša poslušně sedne a podá nám obě packy, je to přece šikovný a vychovaný pejsek, který už to dávno všechno zná a umí. Pak už jen slyšíme zvuk keramické misky, jak se šoupe po kamenné podlaze pod nátlakem pejskova mlsného jazýčku. Nikdy ani drobeček nezůstane, přísahám! A to se jde pak Dáša ještě vychytrale projít pod stolem, kde se právě snídá, jestli náhodou neupadne nějaký ten kousíček, kterým by se dotlačil.

Pořádně natankovat tělíčko čerstvou vodou a můžeme si jít protáhnout nožky a provést jednu z dalších čmuchacích expedicí. Je pravda, že ne vždycky se v poslední době podařilo dojít dál než 5 metrů od domku. Pan Dáša se prostě zasekl, připravil se do obranné pozice, jako kdyby se proti němu řítil vlak a koukal přímo děsivě. Po všech těchto signálech nemělo cenu dál tahat za vodítko a nechat Dášu vyhrát s jeho názorem "nikam nejdu". Většinou se tak stává, když je venku nehezké počasí.

Když už se nám ale podaří dosáhnout vrcholu (a to je park dvacet metrů od našeho bydliště), není potřeba ani nějaké pravidelnější chůze, čichání všech listů, roští, částí dřevěného mostu a vůbec, všelijaké havěti, zabere Dášovi vždy tolik času, že mezitím byste do sta mohli napočítat. Musíme k tomu však mít pochopení, je to přeci náš starý opa, který má na takovéhle manýry nárok.

Nejdůležitější náplní dne je však spánek. Ať už v košíku, na velkém polštáři, v kuchyni na zemi… na boku, na bříšku, s chrápáním či různým poňufáváním. Panu Dášovi se někdy až směju, jak dokáže komicky vyvrátit svoje zadní nožky, připomíná skoro až rohožku. Mezi touto oblíbenou aktivitou si Dášeňka nejradši pohraje s pískacími hračkami (škoda jednoho menšího krokodýlka z gumy, přišel o hlavu), které rád chytá a nosí zpět nám páníčkům, ale nejradši se s nimi potom přetahuje (a zde vidíme příčinu té utržené hlavy).

Okolo páté se vždy pan Dáša začne dožadovat večeře. Vypadá to, jakoby měl na své tlapce hodinky a čekal a čekal, až se ručičky dokodrcají k pětce a začne jeho štěkací maratón. Jóó, ale to má chlapec smůlu, protože granulky se k němu přikutálí až později. Nicméně - jídlo vzorně snědeno, terén venku obhlédnut a můžeme se uložit ke spánku a čekat na další příjemný den.

Nakonec ještě jedno tajemství o oblíbeném Dášově mlsání: jakmile má někdo namazané nohy krémem, ať už obyčejným, či slunečním, nastoupí do akce Dášův dlouhý jazyk a lízací schopnosti a krémový povlak z nohou/rukou máte rázem fuč.

Foxteriérku Dášeňku z pera Karla Čapka zná snad každý - od dítěte, přes dospělé co mají rádi klasickou literaturu, dospělé co předávají tyto krásné bajky svým potomkům, až po ty nejstarší, kteří tak těší své dny úsměvnými příběhy ze života malého pejska.

O stovky a stovky kilometrů dál, mezi lány tulipánů, kanály vod a větrnými mlýny skáče a raduje se pes velice podobný naší Dášeňce z pohádky. Není to však štěňátko, ani holčička.

Když jsem tohoto velšského teriéra poznala, neměla jsem ani potuchy, že by měl mít něco společného s českou krasavicí. Tento pes je trošku zavalitější, chlupatější, barevně se úplně odlišuje - nožičky a tlapky jsou zbarvené do béžova, hlavička taktéž. Zbytek těla by se dal nazvat černou, místy se však daly zpozorovat šedivé chlupy. Tomuto pánovi totiž je už 12 let, a to je v psím životě spíše dědeček. Holandsky se říká takto staršímu pánovi opa. A jelikož tento pejsek, jak už jsem zmínila, je tak trošku příbuzný rasou foxteriérce Dášeňce a jeho páníček je původem z české země, začalo se mu říkat Dáša nebo Dášeňka. Nikomu doposud nevadilo, že je to jméno holčičí.

I když pan Dáša žije v Nizozemském království, nemá žádné jejich typické zvyky - nenosí dřeváky, ani si nelibuje sýry k večeři a už vůbec si netrhá do vázy na stůl tulipány. Dokonce mu ani nikdo nepořídil kolo, aby se mohl projet na výlet. Ve spoustě věcí jsou si ale dva pejskové, o kterých v této povídce mluvíme, podobní. Například disciplína přetahování je velice oblíbená a spokojenost se pak drží Dáši ještě zuby nehty. Když je pan Dáša hladový a nemůže se dočkat, vždycky poskakuje okolo, skáče nám na nohy, štěká, až nám duní v hlavě… A v této chvíli vždycky Dášovi do tlamy nadhodím utěrku a začneme bojovat. Není to vskutku snadné ani pro mě, ač je to starší pes, má pořád síly za dva a hlavně: nikdy se nevzdává. To mu jeho tvrdohlavost a pyšnost prostě nedovolí.

Každý kdo bydlí v paneláku nebo někdy v minulosti tu příležitost měl, mi dá za pravdu, že když vkročíte na kraj daného sídliště nebo objektu kde se panelák nachází, stává se z vás chlupatý tvor - králík. Čumákem čenicháte k vašemu bydlišti, oči vykulené na posedávající tlachající mládež, pobíhající psy a všechno co se kde kolem šustne. Šťastně pak přes patery dveře dohopsáte do své kóje a myslíte si, jak budete mít vlastní pohodlí.
Moje kóje je na vcelku klidném místě a vlastně není tak moje jako mých rodičovských králíků. Vlastní pokoj mám, i s podestýlkou a nějaká ta potrava se taky najde. Ale dost často mě nejen moje králíčí bydliště, ale celá králíkárna pěkně štve. Já si totiž myslím, že z toho našeho vysokého baráčku už dávno musí být ementál - každý něco vrtá, tluče, vybourává... Máme "super" králíky nad náma, jejich alfa samec je vyslovený kutil. Přišel na to, že by bylo fajn, kdyby sám přestavěl zděné jádro a k tomu ještě udělat plovoucí podlahy. Ale jaksi se to moc nepovedlo a já si stále nejsem jistá, zda o tom stavitelé vědí. Nepříjemná situace a pocity v naší kóji nastávají, když slyšíme podivné zvuky dopadajících kapek do vody a pak si uvědomíme, že to jen díky přestavbě nad námi poznáme, když každý člen je právě na toaletě.
Sedíš si u stolu, piješ ranní čaj a už si plánuješ, co všechno musíš dnes obstarat. A najednou se ti nastraží uši do té nejvyšší polohy... Někde teče kohoutek... Ale ten by přece netekl takhle na části... Sakra, jsem právě svědkem potřeb horních (cizích) králíků a je mi to odporné.
O dalších zvucích, připomínajících bowlingovou dráhu, kuličky či boxovací ring už ani nekomentujeme. Co mě ale dlouho bude ležet v té mé hlavičce jsou vždycky večerní představení i dalších sousedů. Řev, hekání a vrzání je dost hlasité, aby jste to nemohli s klidem zaspat. Tak končí příběh šokovaného a pohoršeného králíčka, který se každé ráno těší, až opustí svůj slaměný pelech vstříc té divočině co na nás všechny čeká venku.

Byla to láska na první pohled. A samozřejmě chuť. Mé pohárky na jazyku vyslaly slastné signály do mozku a já si řekla "ano, tohle ten pravý!" Měl sytě oranžovou barvu a seznámil mě s ním Hellman´s . Říkal si francouzský dressing a skládal se z rajčat a česneku. Pochopila jsem, že zdánlivě takto jednoduchou kombinaci dvou ingrediencí lze i zkazit, viz. jiný výrobce v místním supermarketu.

Kdybyste jen měli šanci pozřít ty těstovinky! Doprovázely mě mými útrapami v životě jako náhrada za čokoládu. Veselá zeleninka, těstoviny a ON. Je nenahraditelný. Dal se zkombinovat i s lacinými čínskými nudlemi. Ač to zní neuvěřitelně, tak v kombinaci s rozpeklým sýrem to byla lahůdka. A na talíři s masem, smaženým květákem, bramborami…? No byl to univerzál, který gradoval na mistrovské úrovni. Není to žádné klišé v plastové láhvi jako kečup. Tohle bylo "něco" s velkým N.

Proč použití minulého času? Povím vám to jen se zadržovanými slzami v očích. Po půl roce, kdy se tento skvost nedal v žádném z regálů najít, jsem zvedala telefon každý den a psala otravné emaily výrobci. Přijde vám mé chování jako stará důchodkyně stěžující si na křik dětí pod jejími okny? Máte pravdu. Až takhle rozezlená jsem. Je to závislost. Vezměte sobě oříškovou čokoládu, cigarety, červené víno a sýry. Bude vám smutno (ale pořád ne tolik jako mě). Problém je, že tento druh dressingu se nedá sehnat. Co můžu dál dělat? Má mysl zamířila na internetový portál, kde seženete všechno. Odhodlám se k objednávce různých druhů tohoto druhu zboží, jinak se mnou přestane být řeč. Ještě že mám v Anglii pár známých, už také brousí v obchoďácích uličkami a hledají zvláštní požadavky zhýralé Češky. Jen marně čekám, zda se dočkám. Už je to dlouhých 8 měsíců bez Něj. Odešel a není šance na vrácení. Oznámila mi to slovenská pracovnice dodavatelské společnosti. Já se ptám proč? Vždycky, když si něco nejvíce oblíbíte, tak to přestanou vyrábět. Usínám s myšlenkami na některou zahraniční náhražku a modlím se, aby mě ohromil jako tenkrát ten můj krásný, lahodný, oranžový, jemňoučký, voňavý, tekoucí…...

Hraje rytmická hudba, vám se začíná vlnit tělo, podupáváte si a nejradši byste skočili na parket a rozjeli to na plný pecky. Mně se tohle stává často, jenže k tomu musím připočíst jeden detail, kdy tahám ostatní kamarády za trička a ruce s výzvou: "No tak přece poooojď taky!". V mých očích vypadá samotná holka na parketu dost vyzývavě. Buď si o ní ostatní řeknou, že už je pěkně opilá nebo že hledá chlapa na jednu noc anebo že je trapná. Tuto situaci nehodlám podstoupit a tak musím čekat do ranních hodin většinou, než se prostor pod zářivou diskokoulí nezaplní náctiletými a lidmi středního věku, kteří mají pocit, že uslyší zase Michala Davida.

Tancování mám ráda, je to přirozená věc. Když se leknu - vykřiknu. Když cítím čerstvě upečené koláčky - koupím si je. Pustíte muziku - začnu cítit rytmus, zpěv a myslí i tělem si představuju performance. V České republice se koná na konci ledna prestižní soutěž DanceFloor Attack, zaměřená na street dance. V tomto odvětví je spoustu tanečních stylů, ne jednoduchých a proto je umění se je všechny pořádně naučit. A nejen to - v battlech (neboli souboji v tanci) musíte ukázat co ve vás je. Nejde o kroky, ale i o celkový vzhled, styl, originalitu, ozvláštnění již už zaběhlých kroků, sebevědomí. Jedno letošní lednové poledne jsem se vydala do Hradce Králové pozorovat a mlčky obdivovat co se na pódiu v místním kulturáku objeví. Přeskočím popisování jaký kdo udělal přemet nebo svíčku. Bez debat tam byla hromada skvělých tanečníků, pro které znamená tanec a pohyb život. Mně však uvízla v paměti ještě jedna věc a to jsou klišé, která se objevují už tak 3 roky na vystoupení či závodech a mé oči tuto módu už odsuzují v prvních vteřinách. Takže… dle mého názoru si na parket, show a podobné akce neberte prosím kravatu s bílou košilí, vestičku, kostkovanou košili (i když přiznávám, tenhle typ oblečení frčí teprve chvilku, takže ještě nějaký ten pátek si to klidně vemte na sebe), bílé masky přes obličej, řidičské rukavice (v lepším případě jen jedna). Dále tu máme tanec a lá hra na kytaru. Bohužel to dělá v současnosti každý a už to není tak vtipné, jak o to bývalo. Nezbývá nám tedy nic jiného, než přivést do módy třeba zase síťovky, lacláče, dva culíky a lízátko do pusy. A spousta kroků se taky najde. Místo kytaru zkusme třeba flétnu a housle.

Zatímco nám lidem ubíhají minuty a hodiny našich životů, možná si ani někdy neuvědomujeme, jak jsou pro nás vzácné a nevážíme si jich.

Vzpomínám si na úplné začátky. Začátky školy, kamarádství, zklamání, tak chvil kdy jsem se poprvé dostala k lakrosu. Někdy ve čtvrté nebo páté třídě základní školy jsem posedávala v lavici a jako obvykle někoho vyrušovala nebo ničila židli pode mnou. Jednou mě však něco upoutalo. Vpředu místnosti stála sportovní trenérka a nabízela nám možnost hrát interkros. To slovo jsem slyšela poprvé. S kamarádkami jsme si řekly, že budeme ve škole zajímavé, když řekneme, že hrajeme právě interkros. Postupem času jsem na lakrose vydržela z naší třídy jen já a upřímně dost bojovala na zápasech s mými spoluhráči. Přesto jsem v tom sportu stále viděla nějaké kouzlo.

Trenérka, která mě upoutala letáčkem "Pojď hrát lakros" byla Simona Baráková. Když jsem měla před několika lety možnost trénovat s ní děti, měly jsme každá své oblíbence, talenty a naopak i tragédy. Zajímalo by mě, jestli to takhle měla právě i ona spolu s trenérem Honzou Barákem, když jsem začínala hrát já. Do jaké kategorie jsem asi spadala?

Až za nějaký čas jsem si uvědomila, za co bych měla být vděčná. Každý den se stane takových věcí, které bereme jako samozřejmost. Dopoledne si skočíme k doktorovi s bolestmi a on nám uleví. Večer na trénincích se nám věnují trenéři, mezitím jedna ze spoluhráček ochotně poskytne jakékoliv zboží z lékárny, jelikož tam pracuje. Pak se najde někdo, kdo si s vámi půjde zaběhat a poradí vám jak správně jíst. Někdy se najde doma teplá večeře nebo jiné potěšení. Přes den většina lidí brousí po internetu a libuje si ve zprávách od svých známých, kteří se třeba nacházejí i tisíce kilometrů od nás. Máte také rádi něco sladkého s čajem nebo kafem? Denně, každou minutu se dějí události, díky kterým se můžeme smát a být vděční za to, že je máme.

Oči mi otevřel můj výlet do USA, zas a znovu opakovaný zájezd plný dojmů. Stačila maličkost (jmenovala se Marta Hnízda), která mě často pošťouchla k zamyšlení. Nyní chci říct slovo "děkuji" a patří každému, koho potkávám každý den. Stačí třeba úsměv, objetí nebo malá pomoc a já můžu děkovat. Přátelům, známým, kolemjdoucím... Cítíte to taky tak?